14. října 2012 28. neděle
Liturgie: Mdr 7,7-11 Zl 90(89) Zid 4,12-13 Mk 10,17-30
Drazí přátelé
Dnešní bohoslužba slova nám ukazuje, že slovo Boží je světlem, které nám svítí na cestu k řešení různých problémů v životě.
V životě nejde o bohatství, ale spíše o moudrost. Člověk může mít bohatství, ale musí vědět, co s ním má dělat, jde o využití bohatství. Musí pochopit, že vlastně bohatství nepotřebuje, že je má jen proto, aby je použil tak, jak chce bůh. A právě k tomu potřebuje moudrost a když je mu nabídnuta, musí ji přijmout.
V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš rozmlouvá s bohatým člověkem. On sice touží po věčném životě, ale nakonec všechno vzdá, protože ho spoutává moc majetku a nedovoluje mu učinit rozhodný krok opustit svůj majetek. Tohle je klasický příklad člověka, který nedokázal přijmout pravou moudrost obsaženou v Božím slově.
Nechtělo se mu cele se odevzdat Kristu, chtěl si jen vybrat co mu vyhovovalo. Tak se vlastně minul s Božím královstvím, do kterého nejde vejít s bohatstvím. Bohatství je vše, co nás zbytečně zatěžuje a odvádí naší pozornost od Boha. Když se člověk setká s Bohem a dostane nabídku, musí být ochoten všeho se vzdát a o to zde právě jde. Člověk musí být otevřený, musí být stále připravený jít dál.
Kdo je spokojený sám se sebou, ten přestává růst, přestává hledat, přestává prosit o Boží odpuštění, o sílu a moudrost. Tato moudrost spočívá v tom, že musíme umět dávat z toho, co máme. A ještě nesmíme být závislí, abychom byli svobodní pro Boha.
Zde si můžeme připomenout skvělého světce sv. Františka z Assisi, který měl svátek 4. října. Rodiče z něho chtěli vychovat šikovného obchodníka, ale když mu bylo 20 let, vypukla válka mezi městy a on musel na vojnu. Jeho město prohrálo a tak se dostal do zajetí. Začal vážně přemýšlet nad životem a vnímat bolesti chudých. Začal velkodušně rozdávat z otcova majetku. Otec to těžce nesl a nakonec se rozhodl syna vydědit, když si nechtěl dát říct. Problém se řešil před biskupem na náměstí. František se rozhodl k radikálnímu gestu: svlékl své šaty, hodil je před svého otce a prohlásil „Od této chvíle mám jen Otce, který je v nebi“. Biskup přikryl Františka svým pláštěm a přijal ho jako zasvěceného Bohu, a tak se z něho stal putující kazatel. K Františkovi se brzy přidali další mladíci z bohatých rodin a když jich bylo dvanáct, tak se nazvali Menšími bratry. František tak vroucně miloval Ježíše ukřižovaného, že se mu jednou na svátek Povýšení svatého kříže zjevil a vtiskl mu své rány do rukou, na nohou a do boku. František tak dostal stigmata – rány Kristovy. Své spojení s Ježíšem prožíval František velmi intensivně, že se rozhodl k radikální chudobě. Tento ideál odpoutanosti od majetku velmi bouřlivě obhajoval před papežem. Když se papež pohoršlivě pozastavoval nad tím, že společenství bratří nemá mít nic, odpověděl mu František „Otče, kdybych měl majetek, musel bych mít i zbraň, abychom ho uhájili a abychom ho ochraňovali.“
Navíc se z majetku rodí sváry a hádky, které zabíjejí lásku k Bohu a k bližním. A právě tato láska je naším životním programem. Majetek přinejmenším člověka ohluší. Proto nemůžeme mít majetek. Víme také, že po smrti Františkově museli bratři ve stanovách toto trochu změnit, protože není možné, aby velké společenství přežívalo doslova s ničím.
Tento radikální postoj sv. Františka nám ukazuje, že tak musí každý člověk projít bránou smrti, po materiální stránce být totálně chudý. A kdo se to nenaučí za svého života, ten těžko vejde do Božího království. Mějte proto vždy ochotné a otevřené srdce i ruce, když nás Bůh obdaroval, ať také dokážeme dávat.
