Jdi na obsah Jdi na menu
 


14.7.2013 - 15. neděle v mezidobí

8. 8. 2013

 

Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Dt 30,10-14, Žalm: Zl 69(68), 2. čtení: Kol 1,15-20, Evangelium: Lk 10,25-37
 
Milosrdný Samaritán – to je krásný příklad a všichni jej moc dobře známe. Všichni cítíme, že bychom měli takto jednat. Jsme rádi, když někoho vidíme, že druhému pomáhá. Otázka je, zda jsme ochotni také tak jednat. Nebo přesněji: otázkou je, zda jsme vždy ochotní takto jednat. A také za jakých okolností a vůči komu. Protože si člověk často řekne, že by chtěl udělat něco dobrého, ale zrovna se to mu to nehodí, jako tomu knězi a levitovi, kteří potkali našeho raněného. Nebo ten, komu bychom měli pomoci, se nám nelíbí. Je nám nesympatický. A kromě toho žijeme ve společnosti, kde jsou všechny role rozdělené. Kde zpravidla velmi dobře víme, co má kdo udělat, zejména, když jde o toho druhého. Pro nemocné máme nemocnice, pro nemohoucí domovy důchodců nebo jiné ústavy, při ohrožení majetku života voláme policii a při náhlé nevolnosti úrazovku. Se zločinci, zloději a podvodníky si má poradit vláda a policie. Tak co vlastně zbývá na nás? Možná nic z toho, co jsme jmenovali. Ale určitě na nás zbývá bližní. A kdo je ten můj bližní? To je správná otázka. Ale kupodivu stejná, jakou kladl Pánu Ježíši znalec Zákona. Pak ovšem i pro nás platí stejná odpověď, jakou dal Ježíš. Nejde zde o to kdo je můj bližní, ale předně jde o to, komu jsem já bližním. Tedy kdo je mně blízko a kdo mne potřebuje, komu jsem blízko a komu mohu pomoc prokázat bez ohlížení se, zda je ještě někdo jiný nablízku, na koho bych mohl svůj úkol rychle přesměrovat.
Tohle všechno křesťan asi dost dobře a rychle pochopí, i když pro každého z nás může někdy být velmi těžké se skutečně podle Ježíšových slov zachovat. Jenže znalec Zákona v dnešním evangeliu se vlastně neptal, jak se má chovat k raněnému. On položil otázku mnohem zásadnější a mnohem vznešenější. On se ptal: „Co mám dělat, abych dostal život věčný?“ Tedy co má dělat, aby jeho život vyústil v tom nejlepším možném vyústění, totiž u Boha. A na to tedy odpovídá Pán Ježíš slovy dvojpřikázání lásky. Lásky k Bohu a bližnímu. Stačí milovat. To se nám však zdá ovšem být až příliš jednoduché.
Ale je to třeba říci přesně: Stačí milovat bližního podobně jako to udělal onen Samařan. Stačí tedy milovat Boha a bližního, jako to dělal Pán Ježíš. Stačí být s Bohem zajedno a je to. Po tom vcházíme do věčného života. Je to jednoduché nebo ne? Jednoduché snad ano, snadné určitě ne. Ale stojí to za to se o to snažit a navíc, snaží-li se člověk upřímně milovat své bližní a nečeká-li za to hned odpovídající odměnu, jako nečekal Samařan, člověk tak získá sám vnitřní bohatství.
Obraz Boží v jeho nitru se pročistí, člověk ve svém nitru zkrásní. To jistě stojí za to. Jen nesmíme zapomenout na to, že Pán Ježíš nám ukazuje cestu, která je sice nejlepší, ale ne podle běžných měřítek nejvýhodnější. Není to cesta, na které s minimální námahou získáme velký zisk. Je to cesta, na které člověk to nejlepší nepromarní a to je jistě schopnost milovat a být druhým užitečný.
Nepromarnit to nejlepší, co v nás je, to je opravdu začátek věčného života. Přijmout k tomu plnost Božích darů, které se nám ve svátostech i v dalších dobrých příležitostech nabízejí, to je skutečná účast na věčném životě už teď a zde. K této účasti jsme povoláni, k ničemu menšímu. Stojí tedy za to nenechat se vést jen tím, co lidé běžně dělají, ale uvěřit Božímu slovu a proměňovat je ve skutek. Potom se totiž měníme my, mění se náš životní styl a s námi samotnými se mění svět kolem nás. A o to, aby se život kolem nás změnil, stojí však všichni lidé.
Křesťanství ale člověku velmi důrazně říká, že změny, které nezačnou v jeho nitru mu nic podstatného nepřinesou. Říká, že všechny dobré a opravdové změny světa buď začínají v našem nitru nebo nezačínají vůbec.