21.7.2013 - 16. neděle v mezidobí
8. 8. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Gn 18,1-10a, Žalm: Zl 15(14), 2. čtení: Kol 1,24-28, Evangelium: Lk 10,38-42
Drazí přátelé
Dnes jsme si četli v evangeliu o návštěvě Pána Ježíše v Samaří u sourozenců Marie, Lazara a Marty. Vládla tam u nich radostná pohoda. Pán Ježíš tam vypráví a Marie si usedá k jeho nohám. Jsou tam i jeho učedníci. Na Martu zůstala povinnost pohostinství. Možná že Marta sestře trochu záviděla, že si jen sedí a baví se a ona že musí posluhovat. A tak to nevydržela a upozorňuje na svou práci. Je nám tak trochu Marty líto. Vždyť dělala opravdu dobrou věc, když se starala o hosta. V Izraeli to byla přímo svatá povinnost, dobře posloužit hostu a přece je v Ježíšových slovech tak trochu pokárána, přitom mnohem lépe dopadne Marie, která nedělá nic. Ale opravdu nedělá nic?
Pán Ježíš mluví o údělu, který ji nikdo nevezme. To tedy nemůže být nicotná věc. Co si tedy Marie vybrala? Z textu to nevyčteme. Vyčteme jen to, že se posadila Pánu k nohám a poslouchala. Ale tohle není řeč o někom, kdo si udělá život pohodlným. Sedět u nohou mistra – rabího – a poslouchat, to v židovském světě znamená být v pozici učedníka. Právě tohle dnešní evangelium zdůrazňuje. Marta se starala o blaho hostů. To je jistě nepochybně dobrá věc. Ale Marie se vlastně stala učednicí hosta Ježíše a to je věc ještě větší, než naplnění opravdu posvátné služby hostu. To je to nejlepší, co člověk může udělat a má to pro něho také dalekosáhlé účinky: Získává úděl, který nebude odňat. Jak je to možné? Celkem jednoduše. Být Ježíšovým učedníkem znamená brát vážně jeho slova, udělat je součástí svého života, žít ho a svěřit se mu. Znamená to, že Ježíšovo slovo potom proměňuje můj život, pokud to slovo chápu jako učedník. Ale učedník není ten, kdo se jen něco naučí a dovede to opakovat, zná to. Učedník je ten, kdo se svým mistrem chodí, kdo ho následuje, kdo se snaží žít jeho způsobem života, chce být tam, kde je on. A právě k tomuto jednání jsme povoláni.
Nesmíme však pro jednu část evangelia zapomenout na druhou. Můžeme si zde připomenout podobenství o milosrdném Samařanu, která jsme slyšeli minulý týden. Tam je jasně řečeno, že žádná posvátná služba, žádné vznešené poslání nemá přednost, před nutnou povinností pomoci potřebnému a bezmocnému bližnímu. Jenže toto jednání je právě následování Ježíše, to je to, co se u Ježíše můžete naučit.
Pán Ježíš miloval svého Otce v nebesích a chtěl pro něho na zemi tu největší úctu. Vzdával mu ji tak, že miloval lidi až k smrti, že jim sloužil ne za cenu jen nějakých, třeba velkých finančních prostředků, ale že jim sloužil za cenu vlastního života. Ježíš se ujímá hříšníka, ujímá se bezmocného zraněného tvora!
Existuje obraz, kde je Ježíš namalován jako Samařan, který se položí pod zraněného a sám ho vlastním tělem zdvihá. To je přesně Ježíšova pozice, není nad námi hříšníky, ale pod námi, jako ten, kdo nás zvedá a nese. Pastýř s ovcí na ramenech. I my máme podobným způsobem přistupovat k lidem. Realizovat přikázání o lásce k bližnímu po způsobu Ježíšova učeníka, tedy toho, kdo neudrobuje drobečky dobroty, ale kdo celým bytím naslouchá nebeskému Otci a kdo je ochoten nést svého bližního třeba vlastními silami, je-li to potřeba a je-li toho schopen.
Být Ježíšovým učedníkem prostě znamená vstoupit do hry života celý. A cele při tom patřit Bohu. Není to zrovna nejlehčí, ale je to člověku přiměřené. Vždyť nejsme stvořeni k ničemu menšímu, než že máme být obrazem Božím. A Ježíš nás svým slovem očišťuje a svou milostí vyzbrojuje, takže se podle něj můžeme dokonce měnit. Učedníky Ježíšovými budeme vždy celou naší pozemskou poutí. Ale to neznamená, že se na nás neprojeví cesta učednictví. Změní nás! Pomalu, ale jistě.
