Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. září 2012 25. neděle

22. 9. 2012

 

 

 

Liturgie: Mdr 2,12-20     Zl 54(53) Jak 3,16-4,3      Mk 9,30-37

 

 

Drazí přátelé

 

V evangeliu jsme slyšeli jak Pán Ježíš se svými učedníky procházel Galileou. Učedníci cestou mezi sebou vedli vážnou debatu o tom, kdo je z nich největší. V duchu cítili, že tento pohovor nebyl právě tím nejlepším rozhovorem. A tak na Ježíšovu otázku: „O čem jste cestou rokovali“ nemají odvahu se přiznat a zarytě mlčí. Oni jistě znali nauku proroků, zvláště Ezechiela a Izaiáše, že vlastní vyvyšování vede k pýše života, až k jakémusi sebezboštění. A také v jejich mlčení a zahanbení byla patrna lítost nad tím, že zřejmě šlápli vedle, že se nechali unést tak nízkými myšlenkami.

Všimněme si té Ježíšovy veliké lásky, jeho taktu a něhy. Jak velmi taktně reaguje na jejich mluvení i mlčení. V klidu se posadí a zvlášť si zavolá svých dvanáct a řekne jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebník všech.“ A potom bere dítě, postaví ho před sebe a objímá ho. – Toto Ježíšovo jednání má učedníkům důrazně připomenout dítě závislé ve všem na rodičích a na dospělých vůbec, že je obrazem závislosti dospělého člověka na Bohu.

Žádný člověk není soběstačný. A navíc křesťan a Ježíšův učedník si má být vědom toho, že je služebníkem Boha i lidí, a proto se musí považovat nejen za Božího služebníka, ale za sloužícího všem bratřím a sestrám. My všichni, žáci Ježíšovy školy, známe jeho nauku a víme co máme dělat, ale často na to zapomínáme.

Příčinou toho bývá pokušení. Pokušení je příčina, proč člověk prohrává, proč se najednou začne chovat jinak, než by měl. Všichni jsme dobří, dokud nepřijde pokušení. Francouzský kněz Pierre Lefévre napsal knihu Příběhy psané životem. Zde se vypráví o francouzském předsedovi vlády Klemansovi (Clemenceauo). Byl to velmi přísný a svědomitý muž, a proto mu říkali Tygr. Jednou mu dotěrný žurnalista položil otázku: „Proč jste mezi lidmi tak neoblíbený?“ Odpověď zněla: „Protože jim říkám pravdu. Časy jsou zlé a lidé se musí spokojit s málem.“ Následovala další otázka „Proč nejste oblíbený ani mezi politiky?“ chtěl vědět novinář. „Protože jsem nepodplatitelný! Neberu žádné peníze od lidí, kteří hledají dobré místo.“ „Jste tedy jediný poctivý politik ve Francii?“ „Ale ne! Všichni jsou poctiví, dokud nepřijde pokušení!“

Všichni jsme tedy dobří, dokud nepřijdou pokušení. A můžeme k tomu ještě dodat, že jádro každého našeho selhání je pýcha. Známe přece přísloví, že pýcha předchází pád! Člověk se tedy musí uvědomit, že je skutečně malý a nepatrný. Takové je každé dítě. Ví, že je nepatrné a malé vůči dospělým. A právě kvůli této vlastnosti Ježíš dává dítě nám za vzor, jeho nepatrnost, vědomí vlastní malosti.

Je úžasné, že už ve starém zákoně v žalmu 131 je tento stav pěkně popsán. Žalm je nazýván Poutní písní krále Davida. Je krátký, a proto si ho ocitujeme celý:

 

Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled.

Neženu se za velikými věcmi, za divy, jež nevystihnu,

za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše.

Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.

Čekej Izraeli na Hospodina nyní i na věky.

 

Bratři a sestry, kdo se takto modlí a takto se chová, má naději že nepropadne pýše. Nebude mu dělat potíže být posledním ze všech, být služebníkem všech.