Mladočov

Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Gn 15,5-12.17-18, Žalm: Zl 27(26), 2. čtení: Flp 3,17-4,1, Evangelium: Lk 9,28b-36

Drazí přátelé

Dnešní bohoslužba slova nám dává připomínku, že máme vyzařovat slávu a lásku Kristovu. Zážitek proměnění Páně na hoře Tábor si učedníci jistě pamatovali na celý život.To úžasné světlo, nepředstavitelná krása a hluboký citový zážitek radosti. Najednou apoštolové pochopili, že Ježíš není jen tak někdo, ale že je to skutečně Boží Syn. Na vlastní oči zahlédli jeho slávu. Liam F. Heaney ve své studii ‚Bůh a věda‘ popisuje vztahy mezi Bohem a naším chápáním světa. Říká, že nejmodernější vědci upozorňují na to, že věda je ve svém zkoumání limitována. Věda neumí změřit krásu západu slunce, nedokáže změřit emocionální hoře, způsobené ztrátou v rodině nebo radostnou zkušenost při narození dítěte či úspěchu milované bytosti. Jinými slovy řečeno, věda nemůže dát ani vyjádřit ani popsat duchovní svět, nemá stupnice měření síly radosti, bolesti, nedokáže hmotně popsat prožívání lásky. A právě to nás dnes vede k zamyšlení se nad skutečností, že Boha nelze dokazovat a poznávat vědecky. A přesto v tomto světě existuje možnost, jak zahlédnout jeho slávu, jak uvidět záblesky nedostupného světla, jak vnímat Boží lásku.

Viděli jsme dnes Ježíše v rozhovoru s Mojžíšem a Eliášem. Kdo by nevzpomněl na událost ze Starého zákona, kdy se Mojžíš odebral na horu Sinaj, aby tam přijal desky Desatera. Mluvil tam s Bohem tváří v tvář. Proto po návratu ze Sinaje Mojžíšovi tvář zářila tak, že na něho Izraelité nemohli pohledět, dokud si tvář nezahalil rouškou.

Každý, kdo přichází do kontaktu s nebem, s Bohem, s Duchem svatým vyzařuje světlo Boží slávy. Vzpomeňme si, když se v roce 1858 v Lurdech zjevila Pana Maria Bernardetě. Nikdo Pannu Marii neviděl, ale všichni na vlastní oči viděli, jak se tvář dívky rozzářila tajemným světlem. U mnoha světců církve nacházíme v seriozních životopisech stejná svědectví. Sv. Dominikovi zářívala tvář tajemným světlem po delší modlitbě. Z naší doby: v jednom svědectví filmařů, kteří natáčeli pořad s matkou Terezou v Kalkatě, v prostředí, kde byla tma a oni měli jen málo citlivý materiál, se ukázalo něco podivuhodného. V tom prostředí se dalo na filmovém záznamu vnímat tajemné světlo v prostoru kolem matky Terezy. Záběry, o kterých byli přesvědčeni, že nemohou vyjít, se zdařily. Muži, kteří moc víry neměli to zde popisují jako nepochopitelnou skutečnost.

My z toho můžeme pochopit, proč umělci kolem hlav světců dělali svatozář. To má svůj důvod ve zkušenosti s tajemným světlem, které vyzařuje u těch, kdo přišli do přímého kontaktu s Božím světem. Ale nemusíme chodit co světa kanonizovaných světců. Vždyť Krista vyzařuje každý, kdo se snaží dokonale žít křesťanství.

Nemocný člověk po návratu z nemocnice, kde slouží milosrdné řeholní sestry, doznal: „Viděl jsem tam Krista. V nemocnici bylo tolik utrpení, ale byla tam jedna vzácná bytost, milosrdná sestřička. Její pečlivé ruce nás ošetřovaly s takovou něžností a z jejich očí vyzařovala taková laskavost a dobrota, že nemocní říkali: „V té ženě je vidět světlo zářící Boží lásky.““

A vůbec není frází, když se říká o radostných a usmívajících se očí dítěte, že v nich můžeme zahlédnout záblesk nebe. Tam, kde se setkají oči otce a matky hledící s něžnou láskou na své narozené děťátko, tam zahlédneme tajemnou záři nebe.

Opravdová láska proměňuje tak, jak jsme to slyšeli v dnešní bohoslužbě slova. Opravdová láska září světlem, radostí a slávou. Pán Ježíš byl proměněn, byl tak naplněn láskou, že zdroj této lásky se pro apoštoly stal průhledným. Láska z něj slavnostně vyzařovala.

Apoštolové v Kristu zahlédli Boha. I my můžeme zahlédnout něco z tajemného světla Božího. A nejen to, jsme Bohem zavázáni jako křesťané sami vyzařovat Krista tomuto světu.