1.4.2013 - pondělí velikonočního oktávu
1. 4. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Sk 2,14.22b-33, Žalm: Zl 16, Evangelium: Mt 28,8-15
Drazí přátelé
Dnes by mnohý mohl říci: „Zvykl jsem si už na tvé ukřižování, na tvé zmrtvýchvstání Pane, jako by to byla samozřejmost. Můj byt je ozdoben umělecky cenným křížem, ale pohled na tento mučednický nástroj mne nezneklidňuje, zvykl jsem si na něj. Když se někdo ujme opuštěného pejska, jsem dojat a tleskám mu. Že se tebe nikdo nezastal, když tě bičovali, na to jsem si zvykl. Že ty ses dal za mne políčkovat, bičovat, zabít, na tu představu jsem si zvykl. Že jsi tak miloval svět i mne, na tu myšlenku jsem si taky zvykl.“ Takovýto velikonoční pozdravení posílal přátelům jeden hledající křesťan.
Jsem věřící křesťan, ale bezkrevný a neživý! Bratři, prosím vás, vezměte mne sebou na velikonoční procházku do Emauz, aby se k nám cestou přidal Pán, aby se naše srdce také rozhořelo.
Teolog Karel Rahnem mluvil o své víře ve zmrtvýchvstání Pána Ježíš jinak. Přirovnal ji k zápalné šňůře doutnáku. Když se doutnák zapálí, vidíme jiskření, jak oheň postupuje šňůrou, ale konec, tedy cíl dosud nevidíme. Stejně tak vidíme, říká Rahnem, jak víra v Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého postupuje od člověka k člověku, od úst k ústům, ale cíl ke kterému ta víra jde, Krista živého, toho dosud nevidíme. Víra se přenáší rozhovorem, mluvením, ale my o své víře v Krista mluvit neumíme. My jsme bratři toho zvykového, bezkrevného a neživotného křesťana z úvodního příkladu. Kdepak, aby v nás hořelo srdce, kdepak, abychom o svém zážitku velikonočního setkání se vzkříšeným Pánem mluvili. My patříme ještě ke generaci, která o věcech víry nemluví ani doma v rodině. Zdá se nám, že mluvit o náboženství je věcí kněží. My se ještě tak dokážeme o náboženství pohádat, když nás někdo k tomu vydráždí. Ale obyčejně mlčíme.
Z dnešního evangelia je vidět, jaký mistr náboženského rozhovoru byl Pán Ježíš. Nepotřebuje k tomu kostel, na silnici vyvolává náboženský hovor. Ale neudělá z toho náboženskou přednášku, vyčítání, jak dopadl, kázání, ale je to opravdový živý rozhovor. Pán Ježíš se ptá, oni odpovídají a pak zase naopak, oni se ptají a on vysvětluje. Toto je v dnešní době úkol nás všech. Naučit se takhle přirozeně mluvit o své víře s lidmi, kteří se o to zajímají.
Možná si teď myslíš: „Co bych si já hrál na faráře. Jsou tu přeci kněží. Když chce někdo mluvit o náboženství, však ví kde je fara, ať se tam jde zeptat. Jenže mnoho far je prázdných, bez kněze. A i tam, kde kněz je, nepůjdou za ním právě ti lidé, co by to nejvíce potřebovali. Kněz je od lidí jaksi izolován. Nedostane se s lidmi do styku, kromě kostela. Jen od vás mají možnost slyšet něco o víře lidé, co do kostela nechodí. Nemusí to být vždy jen kázání ústy. Častěji to bude jen tvé chování, které osloví lidi kolem tebe. Kdosi na to řekl: „To, co jsi a jak se chováš, překřikuje to, co říkáš.“ Krista, Krále pokoje, vítěze nad zlem hlásá každý náš pokojný a laskavý čin, každý náš úsměv, naše laskavé slovo. A kdy je čas, aby zaznělo i naše slovo? Tenkrát, když se ten druhý přímo ptá nebo když jeví zájem. Třebas otázku nevyslovil, ale ty cítíš, že visí ve vzduchu. Tvá odpověď nesmí být vyhlášením: „Já to vím nejlíp, já vím vše přesně.“ Ale ať je to jen osobní svědectví o tvé zkušenosti, ať je to projev osobního názoru: „Já to chápu takto, tak to vidím.“ Je-li tvá víra živá, pak tvé svědectví probudí pozornost, jsi-li dobrý a úctyhodný člověk, pak tvá víra zapálí hrudku prachu v bližním a doutnák hoří dál. To je zkušenost učedníků z dnešního evangelia!
Zda nehořelo v nás srdce, když jsme mu naslouchali, jak nám vysvětloval Písma? To je tedy poslání každého z nás, kdo v sobě nese jiskru živé víry v Krista. Máme zapalovat studená, vyschlá, mrzutá srdce živou jiskrou naší živé víry. Abychom jako křesťanští zapalovači srdcí dobře fungovali, o to společně prosme v našich dnešních Emauzích zde při svátečním společenství slova, při eucharistickém lámání chleba ve společenství Kristově.
