12.5.2013 - 7. neděle velikonoční
15. 5. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Sk 7,55-60, Žalm: Zl 97(96), 2. čtení: Zj 22,12-14.16-17.20, Evangelium: Jan 17,20-26
Drazí přátelé
Obsahem evangelia dnešní neděle je Kristova velekněžská modlitba v 17. kapitole evangelia sv. Jana. Dnes jsme slyšeli její, pro nás nejdůležitější část, v které Pán Ježíš prosí nejen za jednotu svých apoštolů, ale i za všechny, kteří pro jejich slovo uvěří, tedy za naší jednotu, za jednotu celé církve.
Prosí tam svého Otce: „Ať jsou tak jedno, jako ty ve mně a já v tobě, tak ať i oni jsou jedno v nás.“ Za jednotu křesťanů jsme se modlili před více než čtyřmi měsíci, na začátku roku v lednu, v týdnu ohraničeném dvěma význačnými dny: Památkou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů a svátkem obrácení svatého Pavla – tedy 18 až 25. ledna. Tyto dva dny jsou mocnou záštitou a oporou úsilí o opětovné sjednocení křesťanů.
Dnešní evangelium, jakoby nám chtělo připomenout, že na tento úmysl se máme modlit nejenom jeden týden v roce, ale stále. Tak se přece můžeme podobat Pánu Ježíši, který tuto prosbu pronesl k svému Otci jaksi nadčasově, jako by jí zastřešil život křesťanů na zemi až do svého slavného příchodu. Platí pro všechny doby. Jen tak mimochodem: zpytujme své svědomí, kolikrát jsme od onoho světového dne modliteb za jednotu, prosili Boha za tak důležitou, potřebnou nejen pro nás a ostatní křesťany, ale i pro celý svět, aby uvěřil, že Ježíš je Spasitelem světa a že ho Bůh poslal. Jestliže jsme na to pro nápor starostí a množství zájmů zapomněli, pak se to snažme ochotně napravit.
Že úryvek velekněžské modlitby je vybrán pro tuto neděli, není také jen náhodou. Uvědomme si: Je to neděle po slavnosti Páně, kterým bylo potvrzeno Kristovo vítězství. Před zraky svých učedníků byl Ježíš oslaven a to navždy. Bylo povýšeno jeho lidství – i jako člověk se stal vládcem vesmíru, pánem času i věčnosti. Před námi je slavnost seslání Ducha svatého, Dárce pravdy, pokoje a jednoty. Obě tyto události, prosvětlující život církve v každém čase, mocně podporující naší modlitbu za jednotu. K tomu ještě přistupuje i účast Matky Boží a její silná přímluva.
Co si můžeme přát víc? Každá ušlechtilá touha i úsilí a její naplnění mají být podpořeny modlitbou. Tím spíše spasitelná touha po opětovném sjednocení křesťanů. Ovšem tato modlitba nemá být říkána pouze mechanicky, ale musí být u každého z nás naplněna touhou po Kristu a po sjednocení především s ním.
Ve velekněžské modlitbě Pán Ježíš nemluvil pouze o jednotě, ale vyslovil též přání: „Otče chci, aby tam kde jsem já, byli i ti, které jsi mi dal.“ A apoštolové toto přání opětovali.
Když od nich vystupoval na nebesa, hleděli za ním s velikou touhou. Vžijme se do jejich rozpoložení! Když jim však zmizel z očí a oni si uvědomili, že už ho vícekrát nespatří zde na zemi. Nepodlehli smutku, ale naopak. Ku podivu s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma a v chrámě velebili Boha. Oni si uvědomili, že jim Kristus slíbil: „Budete naplněni Duchem svatým za několik málo dní. A zůstaňte ve městě, dokud nebudete vybavení silou z nebe.“ Shromáždili se ve večeřadle a s jeho Matkou a příbuznými se modlili a očekávali posilu z nebe. To byla nádherná jednota! A Duch svatý je pak nalezl připravené pro své dílo.
Také se nám může v určité době zdát, jako apoštolům, že Pán odešel, že už ho neuvidíme, že do našeho života nezasahuje. A tu, jako tenkrát oni, se rozpomeňme na to, co nám řekl. Otevřme si evangelium, máme v něm drahocenný poklad, jeho slovo, které je plné života a síly. Uvěřme v přítomnost Ducha svatého, Ducha Utěšitele, který nás uvádí do veškeré pravdy.
Rozdělení křesťanů nespočívá jen v jejich soustředění do různých věroučných společenství, ale i v různosti názorů a praktik, často hodně protichůdných. K takovému rozdělení může dojít i mezi námi katolíky. Ale přesto s pomocí našeho Pána můžeme hojit a zacelovat tyto rány a rozdávat naději. Na tomto pevném základě víry a lásky bude naše práce a modlitba pro jednotu křesťanů upřímná a poctivá.