14.4.2013 - 3. neděle velikonoční
13. 4. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Sk 5,27b-32.40b-41, Žalm: Zl 30(29), 2. čtení: Zj 5,11-14, Evangelium: Jan 21,1-19
Drazí přátelé
Dnes slyšíme v evangeliu, jak se apoštolové nečekaně setkali s Ježíšem u jezera. Nejprve ho nepoznali, ale potom v srdci pocítili strach a stud. V jejich nitru se rojily otázky, jak jsi vstal z mrtvých, jak ses tady ocitl mezi námi? Ale jejich nitro jim nedovolilo projevit tyto otázky nahlas. Nakonec jim však bylo dobře u tohoto ranního společenství u jídla, jako tomu bylo před několika dny. Možná, že si Petr uvědomil jiné společenství u jídla, kdy hrdě prohlásil: „I kdyby tě všichni opustili, já tě nikdy neopustím.“ Ale teď se Petr změnil a tak když slyší Ježíšovu otázku: „Miluješ mě více než tito?“ pokorně odpovídá: „Ano, Pane, ty to víš, že tě milují.“ Toto Petrovo vyznání lásky bylo neodvolatelné. Snad si teď ráno u břehu jezera připomněl, že tehdy večer u ohniště v nádvoří Kaifášova domu třikrát řekl: „Neznám toho člověka.“ Nyní pokorně vyznává „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě milují.“
Když Pán Ježíš uzdravoval, ptal se: „Věříš, že to mohu udělat?“ Víra Petrova byla očividná. Ale aby byl dobrým pastýřem stáda, musel projevit dostatek lásky. Bez tohoto vybavení nemohl dobře vést duše. Petr ujistil Ježíše, že ho miluje a že bude milovat i jeho stádo. Už se nebude opakovat scéna z Kaifášova domu. Naopak, Petr bude posilovat jiné. Petrova láska k Mistrovi a k jeho stádu ho bude posilovat, aby vydržel. Opravdová láska je první základní výbavou dobrého pastýře Ježíšova stáda.
Další důležitou vlastností je pokora. S pokorou už Petr vyznává lásku ke svému Mistru. Není to sebevědomé „já nikdy nezapřu“, ale je to pokorné „Pane, ty víš všechno, ty mě vidíš lépe, než já sám sebe.“ Že tento duch lásky přechází na jeho nástupce, můžeme se nejlépe přesvědčit, když si vzpomeneme třeba na papeže Jana XXIII., který s velkou láskou přijímal každého člověka, nebránil se setkání s nevěřícími i se zločinci. O jeho pokoře svědčí jeho vlastní zkušenost z jedné noci, těsně po svolání koncilu, kdy nemohl dlouho usnout. Tížili ho obavy o budoucnost církve i koncilu. Tehdy si řekl: „Jene proč nespíš? Vedeš církev ty jako papež, anebo Duch svatý? Přece Duch svatý. Takže klidně spi.“ A bylo mu dobře. Tajemství vnitřního pokoje papeže Jana spočívalo právě v té nesmírné pokoře, s jakou si dokázal přiznat svou vlastní slabost a doufat v Boží pomoc. To ho osvobozovalo od tísnivých otázek. „Stačím na to? Co si budou myslet jiní?“
Nikdo z nás neobdržel tak velkou odpovědnost jako apoštol Petr. Ovšem v každém okamžiku života jsme zodpovědní za nějakou bytost, za manželku, za manžela, za děti, za určitý pracovní úsek v zaměstnání. Proto se i nás Kristus ptá: „Miluješ mě? Máš v sobě vědomí slabosti své vlastní i těch, kteří jsou ti svěřeni?“
Otec, matka, když se jim narodí dítě nebo mladí lidé, když se zamilují, obvykle s nadšením opakují: „Milují tě, nikdy tě neopustím.“ Všichni jsou si sebejistí jako Petr. Nikdo z nich netuší, že instinktivní láska, tak často hledající jen sebe a vlastní výhody, může velmi snadno zklamat.
Jedna dobrá matka přiznává: „I když jsem všem dětem dávávala, pokud možno, stejnou péči, syn František byl jiný, než ostatní děti. Často se bouřil, měla jsem s ním dost často nepříjemnosti. Považovala jsem ho za černou ovci rodiny. Jednoho dne jsem měla upřímný hovor se známým knězem. Vylíčila jsem mu všechny svoje obtíže s Frantíkem a byla přímo šokována, když mi kněz řekl, že Frantíka nemám ráda. Bouřila jsem se proti tomuto tvrzení, vždyť ho mám tak ráda, tak ráda bych ho viděla, že je hodný, jak jsem si to vysnila pro naší ideální rodinu. Dlouho jsem přemýšlela o slovech tohoto kněze. Po čase jsem pochopila, že měl pravdu. Neměla jsem ráda Frantíka takového, jaký byl, ale takového, jakého jsem ho chtěla mít. Začala jsem se snažit, abych ho milovala, i když se bouřil a často se uzavíral přede mnou. A za dva měsíce se úplně změnil – možná jsem se změnila já. Frantík je pořád od přirozenosti uzavřený, má sklony k odporu, ale při to všem se snaží být dobrý.
Co se stalo v té rodině? Matka, podobně jako apoštol Petr, láskou a pokorou dozrávala postupně k plnohodnotnému plnění svých povinností. Pochopila, co je pravá láska a s pokorou přiznala, že se musí stále takové lásce učit.
I my se tomu musíme s apoštolem Petrem učit, abychom byli dobrými představenými úseku, který nám na tomto světě svěřil Bůh.
