Mladočov

Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Dt 26,4-10, Žalm: Zl 91, 2. čtení: Rim 10,8-13, Evangelium: Lk 4,1-13

Drazí přátelé

Dnes jsme v evangeliu slyšeli o pokušení Pána Ježíše. Dost dobře to nelze pochopit. V dnešní době existuje velká spousta lidí, kteří se vážně zabývají magií a jsou dokonce lidé vzdělaní a moudří a pokládají při tom čarování za vědu. Přitom jsou pojmy jako ďábel a peklo pro průměrného člověka něčím, co bylo běžné v nejtemnějším středověku. Používáme jich vlastně jen tehdy, když chceme naznačit velikost nějakého utrpení – říkáme pekelně nesnesitelná bolest, ďábelské pikle. I my věřící si pod tímto jménem nejčastěji představujeme neosobní zlo. Představy o ďáblu, který má koňské kopyto a zanechává po sobě pach, jsou pohádkové představy. Možná by bylo lépe představit si ho jako pěkně vyholeného blahobytného pána, který je módně oblečen, šíří kolem sebe vůni a chová se bezvadně. Bylo by to v každém případě bližší dnešnímu úryvku evangelia, které ho líčí jako bytost, která  dovede volně a velmi dovedně hovořit s Bohem, která dobře zná Písmo a dovede ho vtipně použít. Lépe by to ani kněz nedokázal. Ale neklamme sebe ani druhé. Bylo by to krásné, kdybychom mohli prohlásit, že neexistuje. Ale to bychom museli odvážně škrtnout celé pasáže Písma svatého. Vím, že si s dnešním úryvkem nevíme rady. Že by snad ďábel bral na sebe podobu a zjevoval se jako Mefisto Faustovi? Možná, že tím vnějším popisem chce evangelista jen znázorňovat boj, který se odehrál v Ježíšově nitru.

Byl sám na poušti. Dlouho se postil. Dovedeme se vmyslet do jeho rozpoložení? Je hrozné být sám. My dnes ani dost dobře nevíme, co to znamená. Venku, na ulici, na procházkách, všude jsou kolem nás lidé. Můžeme slyšet rytmus jejich kroků, jejich hlasy, jejich práci. Nikdy nejsme docela sami. Máme tranzistoráky, televizi, slyšíme neustále hluk projíždějících vozidel. Někdy si přejeme být sami v klidu, nic neslyšet a s nikým se nevidět. Víme však co nás v takové samotě čeká? Může se klidně stát, že budeme i my slyšet hlasy a budeme najednou vidět, jak špatně známe souvislost kolem nás a jak špatně známe sami sebe. Možné to přece klidně je.

Dělá nám potíž, abychom pochopili smysl Ježíšova pokušení. Bylo přece předem odsouzeno k nezdaru. Bylo to Boží Syn. Dělá nám potíže představit si Ježíše a ďábla pěkně vedle sebe. Asi je to další doklad, že jsme nikdy nebrali a ani nebereme lidství Ježíšovo vážně. Hrajeme si rádi s myšlenkou, že na sebe jen vzal roli člověka, tak, jako se bere role v divadle, že jen člověka představoval. Jenže on byl člověk jako jsme my. K lidství nepatří jen bolest a smrt, patří k němu také možnost být vystaven útoku ze strany zla. Všechna tři pokušení mají společného jmenovatele. Kristus prožívá nejen na poušti, nýbrž i na výšinách možnosti nekonečné moci. Má ji a proč ji nepoužije? Moc je přece to nejkrásnější, co vůbec je. Mít moc, to přitahuje, vábí, oslepuje. Ukázat se druhým.

Chleby místo kamene, to znamená, proč nějaké sebezapírání, strádání, proč oběti? Jde to pohodlněji a jde to také. Máš moc, proč to tedy neuděláš?

Skok z věže znamená, proč se snažit získat lidi láskou, je to zdlouhavé a nevděčné. Udělej to s mocí a slávou. Lidé stejně netouží po ničem, než po krásné podívané, máš možnost, tak ji poskytni.

Kleknout před satanem, to je cíl všech pokušení i těch dvou prvních pokusů o moc. Kdo ji bezohledně využije jen pro sebe, ten už je ve sféře, kde se neklaní Bohu, nýbrž satanovi.

Vím, že se nám to může zdát naivní, ale i apoštolové trpěli stále touhou po moci. Nemohli pochopit Ježíšovo jednání, chtěli, aby se ukázalo co dovede, znamenalo by to mnoho i pro ně. Jednou, když před nimi obyvatelé jednoho města zavřeli brány, prosili: „sešli na ně oheň!“. Kolikrát se něco podobného opakovalo. Jak asi bylo Ježíšovi, když viděl tolik bídy kolem sebe a měl moc ji i odstranit. Uvědomoval si jistě, že by mohl nastolit trvalý mír a blahobyt.   on to neudělal. Chtěl získat jejich lásku a víru. Kolik síly musel mít, když na konci života nezvolil jinou cestu, než tu, která vedla ulicí posměchu a

  utrpení přímo na Kalvárii.

Že nám to dnes už nic neříká? Toto pokušení je neustále pozadím, na kterém se odehrává drama lidstva. Touha po moci je pro nás největším pokušením. Jen se podívejte do dějin lidstva, kam ho tato touha po moci vedla. Kolik slz   kolik krve má na svědomí.