17.3.2013 - 5. neděle postní
18. 3. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Iz 43,16-21, Žalm: Zl 126, 2. čtení: Flp 3,8-14, Evangelium: Jan 8,1-11
Drazí přátelé
Ocítáme se na vrcholu postní doby a naše postní snažení by mělo vyústit v blahodárnou očistu. Měli bychom se s pokorou zadívat do svého nitra a přiznat se ke svým hříchům. Měli bychom se setkat s láskou, která odpouští, s láskou, která dává šanci. V Americe, na ministerstvu spravedlnosti mají oddělení pro udílení amnestií. Odsouzenci, kteří žádají o milost musí svou žádost adresovat do kanceláře paní Lásky s velkým L. Skutečnost ovšem bývá taková, že jen necelá čtyři procenta žádostí jsou vyřízena kladně.
Jak úžasnou výhodu proti tomu máme my, křesťané. Každá naše žádost o odpuštění, kterou s kajícím srdcem adresujeme na Boha je na sto procent vyřízena kladně. A zde také platí, že Bůh je Láska, dokonalá Láska. Zjevení této fantastické lásky jsme zakusili v evangeliu. Smrt cizoložné ženy byla jasnou záležitostí. Mazané učitelé Zákona napadlo, že mohou zabít dvě mouchy jednou ranou. Chtěli vyjádření od Ježíše, ačkoliv bylo jasné, že smrti žena neujde. Neměla naději na záchranu. Jím však o záchranu ženy vůbec nešlo, šlo jim o Ježíše, jak se ho zbavit. Ale lidské chytračení obyčejně končí v troskách, toho jsme si všichni moc dobře vědomi. Do středu pozornosti staví sice hříšnici, ale pronáší úžasná slova, jeho věta se stala okřídlenou frází pro celá staletí: „Kdo je bez hříchu, hoď první kamenem.“ A nikdo nenašel odvahu veřejně demonstrovat svou bezhříšnost.
Pánu Ježíši bylo jasné, že tato žena, přistižená hříšnice, si své peklo už prožila, když ji vlekli k ukamenování. Proto ji nedělá žádné kázání, nepoučuje ji o tom, že nesmí dále hřešit. Pán Ježíš na ní zcela spoléhá. Proto ji říká tak jednoduchý a jasný program celého dalšího života. Dokonce ji pomáhá najít její vlastní důstojnost, když ji oslovuje uctivým židovským oslovením, kterým několikrát obrátil i na vlastní matku – „říkám ženo“!
V tom je pro nás příležitost k zamyšlení se nad sebou a nad dobou, kterou prožíváme. V poslední době můžeme vnímat, jak je veřejnými komunikačními prostředky – tiskem a televizí – vláčeno kdejaké jméno ze světa. Lidé jsou veřejně vystavování osočování, kolik sexuálních afér se veřejně přetřásá, kdejaká špína se hází na veřejně známé osoby. Postupně se však ukáže, že mnohé je přehnané, jiní se z toho snaží získat co nejvíce peněz. A nejhorší na tom je, že ti, kdo označují hříšníky jsou anonymní. Oni sami nemohou svoji bezhříšnost demonstrovat. A když se jich někdo zeptá, jak jsou na tom oni, sprostě před kamerou zapírají i své zločiny. Tady je příležitost pro nás křesťany k zamyšlení. Aniž si to uvědomujeme, stavíme se taky mnohdy do řad žalobců, odsuzujeme, kritizujeme i kamenujeme. Pán Ježíš nám však v dnešním evangeliu ukázal, co od nás žádá. Ježíš umí odpustit tak, že pravda není zatemněna a hříšník není zničen. Tím nám říká, že nemáme mlčet ke zlu, ale nesmíme odsoudit, nesmíme zničit hříšníka. To, co se stalo v evangeliu, proběhlo tak rychle, nepochopitelně a přitom to bylo opravdu sympatické. Všichni cítili, že nikoli slepé zachovávání předpisu Zákona, ale člověk se svým neklidným, hřešícím, ale i milujícím srdcem má před Bohem největší cenu. Bůh pracuje s láskou, která nám vždy dává šanci nového začátku. Láska je zárodkem všech velkých činů. Jedině tak lze přetvořit svět k lepšímu. Máme-li začít, musíme udělat první krok a s pokorou vyznat své hříchy. Přestat se dívat kolem sebe, přestat kamenovat hříšníky, ale s láskou překonávat zlo ve světě.
Jeden z největších evangelických teologů našeho století Karl Bart napsal: „Sepnutí rukou k modlitbě je počátkem vzpoury proto nepořádkům ve světě.“ Pán Ježíš tu vzpouru lásky proti zlu, proti tvrdému zákonu, proti nelidskosti začal svým vtělením a dokončil smrtí na kříži. A od nás se čeká, že v této vzpouře budeme pokračovat až do konce světa.
Ať tedy dnes vypadnou kameny z našich rukou a ať se postavíme na místo hříšníků, kteří činí pokání.
