Jdi na obsah Jdi na menu
 


21.10.2012 29. neděle

20. 10. 2012

Drazí přátelé

V evangeliu jsme slyšeli o Janovi a Jakubovi, jak toužili mít přední místo v Božím království. My moc dobře víme, že každý člověk má v sobě zakořeněnou touhu po sebeuplatnění, aby byl viditelný. Člověku dělá opravdu dobře, když jej druzí obdivují a oslavují.

Škola lidského života v tomto světě k tomu přímo napomáhá a vychovává. Jejím ideálem jsou tyto zásady. Dostat to nejlepší místo, co nejlépe se uplatnit. A tak se nemůžeme divit ctižádosti apoštolů Jana a Jakuba, že zatoužili po čestných místech a úřadech v Kristově slávě. Můžeme říci, že to byla neskromná prosba, až sobecká a bezohledná vůči ostatním učedníkům. Je proto jasné, že se na ně naštvali.

Je potřeba zde připomenout důležitou pravdu, kterou jsme si jistě už v životě ověřili. Ono sice každé zlo je k něčemu dobré. A právě díky této ctižádosti Jana a Jakuba se nám všem dostalo skvělé lekce. Pán Ježíš nás zve do jiné školy, než je škola světa. Říká nám „Kdo chce opravdu jednou vládnout, musí nejprve sloužit.“ Musí se dokonce stát otrokem všech. Takové jsou požadavky Ježíšovy školy. Ježíš je však realista. On ví, že v tomto světě budou vždy velcí a malí, lidé podřízení a nadřízení. Ale přesto platí princip: Buď služebníkem všech a to tím více, když stojíš na vysokém místě. V tom je ta pravá šlechetnost. Pravý šlechtic, a nebylo jich v dějinách málo, ale byl to právě Ježíš, kdo dokázal s pokorou pomáhat a sloužit těm nejpotřebnějším a nejubožejším.

Jsou i dnes takoví. Před časem se objevila v tisku zajímavá zpráva o tom, jak sám král šel do vězení dát milost odsouzenému muži a zavedl jej domů. Odehrálo se to v Jordánsku v roce 1966. Nikdo nemohl být více šokován, než Leih Shubeilat, který si odpykával tříletý trest za urážku krále a členů královské rodiny. Veřejná pomluva krále je podle zákonů této země trestná. Shubeilat patřil mezi nejvýřečnější oponenty jordánského krále a skončil ve vězení. Král Hussain nejenže odpustil svému odpůrci, ale osobně přišel do jeho cely vzdálené 62 mil od královského sídla, aby jej odvedl domů.

Něco takového se stává v našem světě jen výjimečně. Postoj krále Hussaina je překvapivý, uvědomíme-li si, jak těžké je být i vůči našim nejbližším, kteří nás třeba zraní jen pohledem, slovem nebo skutkem. A tak bychom si měli závěrem vyvodit praktické poučení pro náš křesťanský život. Protože jsme Ježíšovi učedníci musíme se učit v jeho škole, ne ve škole světa. Pro nás by mělo být samozřejmé, že musíme být těmi, kdo slouží, kdo jsou pokorní a nederou se na první místa. A když je náhodou dostaneme, pak bychom se zde měli chovat, jak nám to ukazují příklady šlechetných lidí. Měli bychom být služebníky těch nejpotřebnějších a ne být lokaji těch, kdo něco znamenají, poklonkovat těm, kteří jsou výše postaveni. Tohle je to veřejné ve společenské rovině. Ale naučit se tomu životnímu postoji musíme doma, ve své rodině vůči těm nejbližším. Tam bychom měli být k sobě milí, úslužní a laskaví. Máme dnes tedy příležitost se nad sebou zamyslet.