23.6.2013 - 12. neděle v mezidobí
24. 6. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Zach 12,10-11, Žalm: Zl 63 (62), 2. čtení: Gal 3,26-29, Evangelium: Lk 9,18-24
Drazí přátelé
Utrpením se vstupuje do plnosti bytí.
Pán Ježíš věděl kým je a také věděl co ho čeká. Věděl, že jeho lidská existence se skončí hroznou smrtí z rukou vůdců národa. Věděl, že vstane z mrtvých. Ale co jeho učedníci, když se setkají o Velkém pátku s touto tvrdou realitou Ježíšova poslání? Uvěří v něho jako v Božího Mesiáše? Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, ať vezme svůj kříž a následuje mne.“
Každý máme svůj kříž – někdo má těžkou nemoc, jiný malé nadání, jiný chlapec je nemehlo v tělocviku a sklízí za to posměch. Ještě horší je, když se někomu rozvádějí rodiče nebo umře někdo z nejbližších nebo ho postihne těžká nemoc, různá zranění a nemůže třeba chodit. To jsou kříže a bolesti, kterým se nemůžeme vyhnout. Jestliže je dokážeme snášet bez nadávek a protestů, ale snášíme je v důvěře, že nás Pán Ježíš neopustí, pak se mu opravdu podobáme. Vždyť on vzal na sebe kříž bez reptání a nesl ho za nás za všechny.
Život někdy přináší velmi tvrdé příběhy. V jedné křesťanské rodině si žili krásným a spokojeným životem. Dva chlapci ministrovali a děvčátko začalo chodit do školy. Avšak jednou na jaře si maminka začala stěžovat na bolesti hlavy. Myslela, že je to z přepracování, vždyť kolem tří dětí při zaměstnání je tolik starostí. Snažila se tedy více spát, ale bolestí neubývalo. Lékař ji poslal na vyšetření do nemocnice. Když ji šel manžel v neděli navštívit, zavolal si ho ošetřující lékař k sobě a sdělil mu: „Vaše žena má na mozku zhoubný nádor, musí na operaci.“ „…ale co bude dál …“ doktor jen pokrčil rameny. Muži se z této zprávy zatmělo před očima. Chvíli mu trvalo, než se zklidnil, pak vyšel pevným krokem.
Po operaci se mamince ulevilo. Celá rodina se modlila za uzdravení mámy. Každý den v modlitbě Otče náš děti s tátou říkali „Buď vůle tvá“. Ale vůle Boží nebyla tuto ženu uzdravit zázrakem. Nemoc po operaci jakoby dostala křídla. Nádor znovu začal zaplňovat hlavu a nastěhoval se i do plic. Maminka sama poznávala, že se její život krátí. Kolikrát prosila Pána Boha za uzdravení, ale když cítila blížící se konec, brala tento svůj kříž na sebe tak, jako Spasitel přijal kříž od Piláta po nespravedlivém rozsudku. Venku mezi tím dozrálo obilí a sklidili ovoce. Půl roku po propuknutí nemoci se maminka loučila se světem. Nikdo o smrti nemluví, ale všichni o ní vědí. Chlapci i děvčátko dostávají při odchodu z návštěvy křížek roztřesenou matčinou rukou a pak už ji vidí až před pohřbem, než se rakev zavírá naposled. Každý krok při smutném průvodu bolí tatínka … ví, že jsou to kroky s milovanou manželkou poslední. „Držte se Pána Ježíše, on vás neopustí“ snaží se jim dodat síly pan farář. A tatínek odpovídá: „Jen on mne drží, kdybych neměl Pána Ježíše, tak bych to nevydržel.“
Ta rodina přijala z rukou Božích tvrdý kříž, který však přinesl požehnání. Bůh totiž ty, které miluje, často velmi zkouší. Je to úděl i nás křesťanů, kteří vědí, že touto cestou se vstupuje do plnosti života, do slávy.
Proto se modlete za ty, kdo trpělivě berou na sebe denní kříž a dokážou snášet to zlé kolem sebe.
