Mladočov

Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Neh 8,2-4a.5-6.8-10, Žalm: Zl 19(18), 2. čtení: 1Kor 12,12-30, Evangelium: Lk 1,1-4;4,14-21

Po svatbě v Káni Galilejské, o které jsme slyšeli minulou neděli, rozpustil Pán Ježíš své učedníky, kteří ho doprovázeli na cestě od Jordánu, kde kázal Jan Křtitel. Pán Ježíš potom odešel do Jeruzaléma na velikonoční svátky a vystoupil tam veřejně jako učitel a prorok. Strhujícím způsobem učil lidi a konal zázraky. Nějaký čas zůstal v Judsku a potom se vracel přes Samařsko do Galileje. Tam už si o něm mnoho vyprávěli, na lidi mocně zapůsobil zázrak v Káni Galilejské.

Jistě si všichni dovedete představit, že když se vracel domů, do městečka Nazaret, kde vyrůstal, jak na něj jeho krajané byli velmi zvědaví. Netrpělivě čekali a už se předem těšili, že i pro ně udělá něco velmi mimořádného. A přece jeho vystoupení v Nazaretu nakonec skončilo neúspěchem. Nazaretští neuvěřili v jeho poslání. Svatý Marek uvádí v evangeliu, že se Ježíš podivil jejich nevěře. A tak právě pro tuto nevěru tam nemohl učinit mnoho zázraků.

Všimněme si trochu blíže, proč vlastně nazaretští nedostali od Boha dar víry. Věřit znamená přijmout rozumem, čili uznat za pravdivé věci, protože je zjevil Bůh. O tom že Bůh něco zjevil se člověk dozvídá z tvrzení toho, který to oznamuje a z důkazů, kterými svá tvrzení podpírá. Jsou to především zázraky a proroctví. Ovšem zázraky jako pohnutky věrohodnosti mají jednu nevýhodu, jejich svědky bývá jen omezený počet lidí a ostatní se o nich dozvídají jen z další ruky – nemají možnost je bezprostředně zkoumat. Pro moderního člověka jsou proto přístupnější jiné pohnutky věrohodnosti Božího zjevení. Například šíření křesťanství, trvání církve, jsou asi přesvědčivějšími důkazy jejich Božského původu.

Jsou zde také dále vnitřní pohnutky věrohodnosti: vznešenost, hloubka a krása zjevených pravd, které odpovídají ideálům pravdy, dobra a krásy, ony uspokojují nejúplněji lidský rozum, vůli i cit a tvoří tak nejpevnější podklad pro život jednotlivce i lidské společenství. Ale ze všech těchto důkazů vyplývá však takzvaná morální jistota, to je jistota, vylučující rozumné pochybování. Není to zřejmost, které by se člověk nemohl vyhnout ani to není matematická jistota, kterou není možné vyvrátit.

K víře je vždy potřeba i trochu dobré vůle – je prostě potřeba chtít věřit. Morální jistota připouští i nerozumné pochybování, kdo nechce věřit, nebude věřit ani tehdy, kdyby se před jeho očima stal sebevětší zázrak. Víme, že farizeové byli přece očitými svědky mnohých Ježíšových zázraků a přece neuvěřili. Dokonce vysvětlovali Ježíšovy zázraky spojením s Belzebubem, že je dělá s pomocí zlého ducha. Zde tady vidíme, že nazaretští neměli dobrou vůli a nezasloužili si dar víry. V jejich duších byla velká překážka – nesmírná pýcha. Domýšliví boháči opovrhovali synem obyčejného tesaře Josefa. Znali ho jako malého chlapce a možná, že jim dělal i nějaké tesařské práce. A tedy tento ubohý tesař by měl být tím slíbeným Mesiášem? Směšné!

Pýcha bývá vůbec velkou překážkou víry, ať už jde o pýchu boháčů, nebo o pýchu vzdělanců. Hlubší poznání tajů přírody přivádí k obdivu moudrosti a všemohoucnosti Boží.

A opravdu velcí učenci nebývají ani pyšní na svoje vědomosti, protože vědí, že toho vědí velmi málo. Pýcha tedy bývá nejčastější překážkou víry a byla jí i u Nazareťanů. Vezměme si z toho poučení, pokořme se v duchu před Pánem Bohem, řekněme mu, že chceme být lidmi dobré vůle, o nichž zpívali andělé při Ježíšově narození, že chceme ochotně přijmout jeho zjevení. Když budeme mít tak otevřenou duši pro milosti Boží, víra pak najde cestu do našich srdcí.

Poprosme také o dar víry, jak prosil Pána Ježíše otec náměsíčného syna: „Pane pomoz mé slabé víře.“