Mladočov

1.         čtení: Jer 31,7-9 Žalm: Zl 126(125) 2. čtení: Zid 5,1-6 Evangelium: Mk 10,46-52

Drazí přátelé

Dnešní evangelium mluví o uzdravení slepého Bartimea. Zamyslíme se jaký je dar správného vidění. Slepota a zaslepenost jsou pojmy, které nám umožňují zamyslet se nad tím velkým darem světla a vidění. Slepota je jistě jedno z nejhroznějších utrpení, které může člověka potkat a je velmi těžké ji vyléčit.  Jak musíme denně Bohu děkovat za světlo svého zraku, že můžeme tolik krásného vidět, že si můžeme přečíst krásnou knihu, že můžeme studovat, vnímat věci kolem sebe, že se můžeme radovat z krás přírody. Ale daleko horší je slepota mravní a duchovní, když člověk nevnímá a necítí zlo. Může proto přijít k duchovnímu úrazu. A když někdo necítí a nevidí pobídky svědomí a napomínání přátel, nedbá domlouvání svých nejbližších, žije přitom mimo hranice dobra. Nestará se ani o zákon přirozený ani o zákon Boží ani o zákony lidské.

Žijeme ve světě, který je dnes navenek tolik osvětlen umělým světlem, že člověk nemůže ani v noci sejít z cesty, že najde místo kam jde, místo které hledá. Ale zato trpí dalším neduhem – zaslepeností. O těchto lidech platí, že mají oči, ale nevidí, mají uši, ale neslyší. Je to zajímavá kategorie lidí, kteří seděli na okraji cesty a trpěli zvláštní duchovní slepotou. Kolem takového člověka kráčejí různí lidé. Jedni jdou cestou ke své záhubě a jiní jdou cestou správnou ke své spáse. Slepec však nemůže rozeznat, která cesta kam vede. Protože je ponořený v jakési temnotě, potřebuje světélko, potřebuje znamení, aby viděl kam má jít.

Uveďme si malý příběh, takovou pohádku. Za temné noci kráčel křivolakými městskými ulicemi slepec, na ramenou nesl džbán a v ruce držel rozsvícenou lampu. Opatrně postupoval dál a dál. Kolem šel slepcův známý a říká mu: „Věděl jsem že jsi slepý, ale vůbec jsem netušil, že jsi také hlupák. K čemu ti může být dobrá lampa. Vždyť pro tebe není mezi dnem a nocí žádný rozdíl.“ Slepec se pousmál a odpověděl: „Nesvítím si pro sebe, ale pro nerozumné a krátkozraké lidi jako jsi ty, aby do mne ve tmě nenarazili a nerozbili mi džbán.“ Vidíme, že podle naší logiky a zkušenosti nemusí být všechno jasné a viditelné. Aby člověk našel v životě správnou cestu, aby na této cestě do něčeho nevrazil anebo neskončil v záhubě, potřebuje ještě jiné vidění a poznání. Tuto schopnost vidět a poznávat nám dává jenom Bůh.

Víme, že Pán Ježíš nedělal zázraky jen proto, aby uzdravoval nemocné, aby dokazoval, že má moc, že je skutečně Boží syn. On dělal zázraky, které byly znamením čehosi, které na něco ukazovaly. V případě dnešního evangelia ukazuje zázrak také na to, že všichni potřebujeme od Boha dar vidění a světla na cestu. I nám se může stát, že začneme bloudit ve zmatku dnešního světa. Mnohým lidem se stává, že propadnou do tmy beznaděje. Pak jde o jednu důležitou věc. Nikdo z nás nesmí propást okamžik, kdy jde kolem nás Ježíš a říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Já jsem světlo světa.“ Musíme mít odvahu a pokoru prosit. „Ježíši, smiluj se nade mnou. Ať zase vidím, ať mě sílí světlo víry a naděje.“ Možná si mnozí v duchu řeknou „Ale my jsme přece dobří křesťané, věříme, modlíme se“ a tak dále. Ale neměli bychom zapomínat, že stářím nám slábne zrak a většina z nás přestává dobře vidět. Proto je na místě prosit: „Pane ať vidím, ať vidím tebe a poznám tvou dobrotu, lásku a milosrdenství. Ať také slyším volání svých bratří, nedopusť, aby se mé srdce uzavřelo před jejich potřebami. Otevři mi i mé ruce Pane, vždyť potřební stojí přede dveřmi a čekají na moji pomoc.

Bratři a sestry, vidíme, že stále potřebujeme slyšet Boží slovo a ve světle jeho poznání prosit Pána o všechno potřebné.