31.3.2013 - Hod Boží velikonoční
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Sk 10,34a.37-43, Žalm: Zl 118(117), 2. čtení: Kol 3,1-4, Evangelium: Jan 20,1-9 Velikonoční zamyšlení o slavení neděle. Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho. Tak zpíváme v responsoriálním žalmu, tak zpíváme o Velikonocích. A myslím, že toto zvolání zcela vystihuje náladu a význam Velké noci. Spolu s námi ji oslavují i ti, kteří práh kostela nepřekročí. Velikonoční slavnost se nedotýká jenom jednoho dne v roce. Zvěst Zmrtvýchvstání prostupuje každou nedělí. Čili každá neděle jsou takové malé Velikonoce. Tento fakt podepírá zpráva z evangelia, že prvního dne po sobotě přišla Marie Magdalská ke hrobu a viděla, že kámen je odvalen. Byl to první den v týdnu, tedy neděle, den, kdy Ježíš vstal z hrobu a ukázal se ženám a učedníkům. Na památku tohoto Ježíšova zmrtvýchvstání se apoštolové začali scházet vždy v den po sobotě a tím převedli starozákonní přikázání „Pamatuj, abys den sváteční světil“ na neděli. Už od časů prvotní církve se věřící scházeli k modlitbě a k lámání chleba, tedy ke slavení eucharistie – mše svaté – památky Ježíšovy smrti a vzkříšení. To všechno dosvědčuje Písmo svaté ve Skutcích apoštolů i celé další dějiny církve. Že si křesťané vážili nedělního shromáždění, při kterém se slavila Eucharistie, dosvědčuje soudní záznam z roku 309 po Kristu. Před prokonzula Anualia byla předvedena skupina 31 mužů a 18 žen, kteří byli zatčeni pro nedovolené shromažďování. Když je prokonzul obvinil, že přestoupili zákon o zákazu shromažďování se k bohoslužbám, odpověděl presbyter (kněz) Saturnus: „My musíme slavit den Páně, protože to od nás žádá Bůh.“ Podobně zněla i odpověď dalšího křesťana: „Ano, v mém domě jsme slavili den Páně. My nemůžeme žít bez slavení dne Páně.“ Všichni byli popraveni za to, že se v neděli scházeli ke mši svaté. Několik let na to císař Konstantin Veliký osvobodil křesťany od pronásledování a od roku 321 prohlásil neděli za den svátečního klidu. Církev tak dostala svobodu ke shromažďování. Nedělí se posvěcuje všechno, co nás přivádí blíž k Bohu. Staří Židé začínali sváteční den večerem. I náš sobotní večer by pro nás měl být jakýmsi vstupem do nedělního svátečního dne. Možná, že by stálo za to místo televizních pořadů se sejít a otevřít Písmo svaté nebo Katolický týdeník, kde jsou všechna nedělní čtení a pohovořit si o tom, co zítra uslyšíme v kostele. Určitě se nás potom nedělní slovo Boží dotkne a osloví nás. V jednom přísloví se říká, že kdo má v neděli čas na Boha, má čas i na lidí kolem sebe. Proto by neděle měla být pro křesťana dnem setkání. Je tolik nemocných, starých a opuštěných lidí, kteří právě v neděli nejvíc pociťují svou samotu a čekají, že je někdo navštíví. Neděle má být také dnem rodiny, časem rozhovoru, společné hry nebo výletu s dětmi, časem odpočinku a ušlechtilých zájmů. Také by bylo jistě dobré v neděli odbourat všechno to, co se ve shonu týdne nahromadilo hněvem a nedorozuměním. Odtud má vycházet tvorba pokoje, po které svět tak žízní. Ale především by měla být neděle slavnostní. Počínaje oblečením, přes slavnostní stůl, až ke způsobu, jak se navzájem setkáváme, jak přijímáme návštěvy nebo jak a co společně podnikáme. Jedno staré přísloví říká. „Jaká je tvoje neděle, takový bude tvůj den smrti.“ A my můžeme připojit: „Jaká je tvoje neděle, takový je tvůj všední den.“ Křesťanské slavení neděle nám dává sílu do každého nového týdne i do každého všedního dne. A proto ať je naše neděle vždy krásná, plná radosti ze vzkříšeného Pána Ježíše Krista.