Jdi na obsah Jdi na menu
 


8.9.2013 - 23. neděle v mezidobí

5. 10. 2013

 

Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Mdr 9,13-18, Žalm: Zl 90(89), 2. čtení: Flm 9b-10.12-17, Evangelium: Lk 14,25-33
 
Drazí přátelé
Dnešní evangelium nám dává návod, jak máme následovat Pána Ježíše. Toto evangelium bývalo postrachem kazatelů a katechetů. Ve starších překladech znělo: „Jde-li kdo za mnou a nemá v nenávisti svého otce a svou matku i manželku a dítky, své bratry a sestry, ani i sám sebe samého, nemůže být mým učedníkem. (Colův překlad před rokem 1950.)
V ekumenickém překladu dnešního evangelia je toto místo už přeloženo lépe a mírněji: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce a matku, bratry a sestry, ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.“
Ale i zde – klást rodiče, bližní až na druhé místo – nezavání to naváděním, abychom se o rodiče nestarali? Takovým lidem se přece říká asociálové.
Jak to vlastně Pán Ježíš myslel? Abychom dobře porozuměli kterémukoliv výroku Písma sv. musíme je brát v souvislosti celého textu, v souvislostí okolností, za jakých to Pán řekl. Tedy, za jakých okolností Pán Ježíš mluvil o tom, co čteme v dnešním evangeliu? Pán Ježíš jde naposledy do Jeruzaléma slavit svoje poslední Velikonoce. On ví, že ho tam chtějí zabít. Je to pro něj přetěžká cesta. Tolik mu doma v Galileji bránili příbuzní: „Nechoď tam.“ Tolik ho přemlouvali jeho učedníci: „Nechoď tam.“ I on sám cítí v sobě každým krokem narůstající pokušení: „Nechoď tam, obrať se zpět do Galileje, tam budeš v bezpečí mezi svými přáteli a vyznavači. Zachraň si život.“ Ale Ježíš jde. Každým krokem se blíží ke svému kříži, své smrti. Kolem něj se stále zvětšuje zástup lidí, kteří se k němu přidávají. Ti jdou zlehka, vesele, jako na výlet. Jdou za ním, vždyť Ježíš se vyhlásí v Jeruzalémě králem Izraele a ti, co budou s ním, ti přece dostanou dobrá místa, důstojnosti ve státní správě a dobře placené. A tak se předbíhají, tlačí se k němu, hrnou se za ním.
Za této situace se Pán Ježíš zastavuje a říká jim co jsme si četli v evangeliu, že být učedníkem něco stojí. Že jeho učedník musí někdy i rodinu opustit, dokonce i svůj život nasadit: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ A Pán Ježíš jde dál, aby ten kříž nesl, aby jím jako klíčem otevřel Boží království, to, na čem v lidském životě nejvíc záleží.
Boží království! Přinášet pro ně oběti, vzdávat se kvůli němu pohodlí, kvůli čemusi, co snad přijde až po smrti – není to utopie?
Ne, království Boží přece vzniká všude tam, kde lidé přestanou hromadit majetek jen pro svou rodinu, pro sebe, kde na první místo dávají dobro celku. Království Boží vzniká už zde, tady, všude tam, kde se Ježíšovo evangelium bere vážně a kde se lidé podle něho pokoušejí žít. Je sice pravda, že v úplnosti zde na světě Boží království nikdo nevybuduje. Ještě tu není úplné, ale už tu vzniká, rodí se v milionech lidských srdcí. A to je napětí lidského života.
Jsou lidé, kteří si toto vyslechnou a řeknou si: „Tak toto budování Božího království pro druhé mi může být ukradeno, já se starám, aby si dobře žila moje rodina, abych žil dobře já a ostatní ať se starají sami o sebe.“ Ale dobře může být každému jen tam, kde každý klade na první místo zájmy celku. Ne že bychom se neměli starat o svou rodinu, o svůj pěkný život, o své osobní zájmy. Ale to patří až na druhé místo. Nikdo nemá stavět své štěstí na tom, že škodí druhým.
Bratři a sestry, naznačili jsme si zde smysl Ježíšových slov, jak máme být jeho následovníky, učedníky a křesťany. Principy Božího království nám musí být důležitější, než sebe žádoucnější věci osobní. Když takto jednáme, pak jsme dobrými následovníky Pána Ježíše.