Mladočov

Slavnost blahořečení 6. června 2026 www.buladrbola.cz

Milí přátelé, bratři a sestry,

zbývá jen několik dní do slavnosti blahořečení kněží mučedníků Jana Buly a Václava Drboly. Prožijme tyto dny ve společné modlitbě, abychom se na tuto slavnost připravili a otevřeli se milostem, které pro nás Bůh přichystal. Příběh našich dvou mučedníků nás mimo jiné staví před otázku: Jak se v životě postavím k výzvám, které mě potkávají? Kéž i my, po jejich vzoru, rosteme v pravdě, lásce a odpuštění.

Církev vyznává, že tito Boží služebníci již zakoušejí společenství s Bohem. Ode dne svého blahořečení budou oficiálně našimi nebeskými přímluvci. Nadcházející dny nám mají pomoci k tomu, abychom je osobně lépe poznali, aby nám byli blízcí a stali se našimi duchovními přáteli.

Dvacet let se postupně odkrývaly jejich životní příběhy. Během této novény chceme i my otevírat svá srdce Ježíši a dovolovat mu, aby do nich vstoupil. Budeme společně číst Boží slovo a čerpat inspiraci z odkazu těchto dvou kněží.

Struktura modlitby:

Na začátku krátké ztišení, soustředění a prosba k Duchu Svatému, aby nás při modlitbě vedl. Následuje čtení z Písma a chvíle osobní tiché meditace, text rozjímání a modlitba žalmu. Poté se připojí litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a závěrečná modlitba.

1. den

Potom se Ježíš posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živo bytí.“ (Marek 12,41-44)

Když si představíme scénu s chudou vdovou v jeruzalémském chrámu, napadne nás: Její život je hodně těžký, je sama a zbývá jí jen pár drobných mincí. Je k ní Bůh spravedlivý?

Ježíš ji však vidí jako milovanou Boží dceru, která nestojí mimo Boží plán. Oceňuje její hlubokou důvěru v Boží prozřetelnost. Pravděpodobně všichni známe lidi, kteří jsou na tom podobně jako ona. Život k nim byl nespravedlivý, přesto nejsou zatrpklí, zdrcení ani zatvrzelí vůči lidem či Bohu. Stejně tak známe i ty, kteří jsou úspěšní a majetní, ale radost v nich nenajdeme.

Všichni jsme byli postaveni do života, ale nikdo z nás nestojí mimo Boží zájem. Bůh o nás stojí – mějme i my zájem o něho. Co nám to přinese? Poznání, že Bůh miluje člověka ještě neskonale víc než dobrý rodič, který se s láskou stará o své děti. Boží láska je prostá, bezpodmínečná a trvalá. On tě stvořil, zná tvé srdce a ví, kým se můžeš stát, když se otevřeš jeho milosti.

Jan byl člověkem otevřeným, který snadno a bez předsudků navazoval vztahy. Václav byl spíše tichý, zamyšlený, a přitom organizačně velmi schopný. Neměl potřebu vynikat, často ustupoval do pozadí, ale vnitřně byl neochvějně pevný.

Oba kněží, o nichž rozjímáme, nesli jména velkých mučedníků – Jana Křtitele a knížete Václava. Jako by jejich jména byla proroctvím, že i oni jednou přijmou palmovou ratolest, symbol mučednictví. Oba pocházeli ze skromných poměrů, a přesto dali Bohu to nejcennější, co člověk může dát – naprostou důvěru, a nakonec i vlastní život.

Žalm 139,13-18

Tys přece stvořil mé ledví,

utkal jsi mě v lůně mé matky.

Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně,

úžasná jsou tvoje díla.

Dokonale znáš mou duši,

má podstata ti nezůstala utajena,

když jsem byl tvořen v skrytu,

spřádán v hlubinách země.

Tvé oči viděly mé skutky

a v tvé knize jsou zapsány všechny;

dny byly stanoveny dříve, než jediný z nich nastal.

Jak nedostupné jsou pro mě tvé úradky, Bože,

jak nesmírné je jejich množství!

Kdybych je měl sečíst – je jich víc než písku,

dojdu-li na konec, pořád jsem u tebe.

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)

2. den

Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: ‚Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!‘“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. (Marek 10,17-22)

Každé rozhodnutí nese důsledky – nejen pro toho, kdo se rozhodu je, ale i pro ty, kteří patří do jeho života. Máme odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé. Někteří se rozhodování a zodpovědnosti bojí, a tak jen přešlapují na místě, jiní jsou zase příliš zbrklí.

Jan i Václav se pro kněžství rozhodli ve velmi mladém věku. Jistě už tehdy znali příběh muže, který nadšeně přiběhl k Ježíšovi a ptal se na cestu k věčnému životu. Věčný život začíná ve chvíli, kdy se člověk pro Boha rozhodne, věří mu a důvěřuje. Život člověka naplněného Bohem je pak radostný a tvořivý.

Před lety vydával jeden dnes velmi známý kněz svědectví o svém povolání. Vyprávěl, jak pro něj bylo těžké vzdát se mnoha možností, které mu svět po sametové revoluci nabízel – odborného studia, cestování, objevování i zajímavých vztahů. Když byl však ochoten se jich vzdát a vydat se Ježíšovou cestou, zjistil, že pro něj Bůh toto vše postupně připravil, jen jiným způsobem, než si původně před stavoval. Jeho touhy se naplnily.

Zkoumejme své vlastní touhy a předložme je tomu, který říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Jsou totiž rozhodnutí, která za nás nikdo jiný neudělá.

Rozhodnutí obou mladých mužů pro kněžství znamenalo další omezení a uskromnění i pro jejich blízké. Obě rodiny však přijaly podíl na jejich životní cestě a zůstaly s nimi solidární. Poté, co se Jan a Václav stali kněžími, prokazovali ve své službě mimořádnou horlivost a lásku k lidem, kteří jim byli svěřeni. Prožívali naplněný život a později za to Bohu vyjádřili hlubokou vděčnost.

Žalm 18,26-37

K dobrému člověku se chováš dobrotivě,

s bezúhonným zacházíš láskyplně,

s upřímným jednáš upřímně,

s vychytralým však obezřetně.

Neboť pokorný lid ty zachraňuješ,

ale ponižuješ oči zpupných.

Ano, ty Hospodine, zažehuješ mou svítilnu,

mou temnotu ozařuješ, můj Bože!

S tebou se vrhám na šiky nepřátel

a hradby ztékám se svým Bohem.

Boží cesta je dokonalá,

Hospodinovo slovo, tříbené ohněm,

štítem je všem, kdo se k němu utíkají.

Neboť kdo je Bohem kromě Hospodina,

kdo je skálou kromě našeho Boha?

Bůh, který mě opásává silou,

činí mé chování dokonalým,

mým nohám dal hbitost jako nohám laní

a postavil mě na výšiny,

mé ruce vycvičil k boji

a mé paže k napínání bronzového luku.

Dals mi svůj záchranný štít,

tvá pravice mě podpírala

a tvá starostlivost mě učinila mocným.

Mým krokům jsi otevřel širokou cestu,

proto nezakolísaly mé nohy.

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)

3. den

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci. (Jan 15,1-8)

Tvoříme společenství církve. Je to velmi rozmanité společenství. Každý z nás má svůj osobní příběh, každý je originál. Ježíš však může sjednotit různost našich povah i dovedností. Jen díky němu jsme duchovně oživováni a jen díky němu může život každého z nás přinášet dobré a trvalé plody. Vzpomeňme na rozdílnost apoštolů – na to, jak mezi sebou soupeřili, kdo z nich je lepší a který z nich má větší zásluhy. I přes jejich lidskou nedokonalost Ježíš potřeboval každého z nich; občas je napomenul, ale šli dál společně.

Jeden mladý spolupracovník ve farnosti kdysi pronesl: „Děláme to dobře, ale nemohli bychom to dělat ještě lépe?“

V naší diecézi, farnostech i v různých společenstvích se děje mnoho dobrého; stále se něco tvoří a organizuje. Jsme pozváni k růstu, ale také k tomu, abychom vytvářeli prostředí, kde mohou růst ti druzí. Není to jen o tom, že jim předáme úkoly a ustoupíme do pozadí. Je třeba si vzájemně naslouchat, respektovat se, umět se ocenit a radovat se z nových plodů. Naším úkolem je objevit své osobní povolání právě v tomto živém společenství současné církve.

Oba kněží, Jan i Václav, byli již v dětství inspirováni svými faráři. Oba byli ministranty. Jejich duchovní správci si tehdy všimli, že v srdcích těchto mladých mužů klíčí upřímná touha po službě Kristu. I my se učme ve společenství církve oceňovat druhé a vidět v nich dobro.

Žalm 122

Zaradoval jsem se, když mi řekli:

„Do domu Hospodinova půjdeme!“

Už stojí naše nohy

ve tvých branách, Jeruzaléme!

Jeruzalém je vystavěn jako město,

spojené v jeden celek.

Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy,

jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno.

Tam stojí soudní stolce,

stolce Davidova domu.

Vyprošujte Jeruzalému pokoj:

ať jsou v bezpečí, kdo tě milují,

ať vládne mír v tvých hradbách,

bezpečnost v tvých palácích!

Kvůli svým bratřím a přátelům

budu říkat: Pokoj v tobě!

Kvůli domu Hospodina, našeho Boha,

budu ti přát štěstí.

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)

4. den

„Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ (Matouš 5,13-16)

Ježíšův výrok o soli a světle je součástí Horského kázání. Jsou to slova, která nám připomínají, že naším životním stylem nesmí být ochablost, vlažnost nebo zabydlení se v šedé zóně.

Jan i Václav zažili druhou světovou válku. V poválečné době, plné slabosti a zmatků, převzali vládu komunisté, kteří svou moc vynucovali s pomocí strachu a násilí. Oba kněží působili v menších farnostech a byli v blízkém kontaktu s lidmi – setkávali se s nimi v kostele, ve spolcích, ve škole i na ulici. Jan i Václav byli velmi aktivní, sdíleli s druhými jejich životní osudy, radosti i bolesti. Svou přítomností se snažili přinášet do světa lásku a porozumění. Tento svět je později na základě pomluv začal nenávidět.

Každý z nás se musí zabydlet v reálném světě, neutíkat z něj, a právě v něm žít s Kristem a pro Krista. Takový člověk se pak stává světlem světa a solí země. Bůh nás povolal do současného světa, právě zde nás potřebuje. Dává nám své milosti a někdy nás nechává projít i utrpením, aby dříve či později zjevil svou slávu.

Žalm 90,12-17

Nauč nás počítat naše dny,

ať dojdeme k moudrosti srdce.

Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat?

Slituj se nad svými služebníky!

Nasyť nás brzy svou slitovností,

ať jásáme a radujeme se po celý život!

Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil,

za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.

Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo,

tvá sláva jejich synům.

Ať je s námi dobrotivost Pána, našeho Boha,

dej zdar práci našich rukou,

dej zdar práci našich rukou!

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)

5. den

Tu přistoupil Petr k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedm krát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesát sedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!‘ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ‚Zaplať, co jsi dlužen!‘ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“ (Matouš 18,21-35)

Základním místem vzájemného sdílení hodnot je rodina. V křesťanských rodinách jsou klíčovými hodnotami víra, naděje a láska. Každá rodina má svou vlastní „kulturu“ – způsob komunikace, zachovávání tradic či slavení svátků. Ne vždy však starší či dospělé děti žijí svou víru podle představ rodičů, což nezřídka přináší napětí a konflikty.

Co v životě rodiny neopomíjet, aby byl mladý člověk připraven na život? Je to vzájemný respekt, vědomí vlastní hodnoty a identity, milosrdenství, naděje, ochota přinášet oběti a schopnost přiznat chybu či slabost. To vše je možné jen tehdy, je-li v rodině nastavena kultura odpuštění.

Odpuštění je stále se opakující a náročný proces, který může mnohé unavovat, ale je to jediná cesta, jak dosáhnout smíření a uzdravení vztahů. Jan Bula v jednom ze svých dopisů na rozloučenou napsal svým příbuzným: „Kéž vás Bůh sílí a potěší! Věřím v jeho dobrotu a spravedlnost! Věřte také a pevně.“ Je třeba vždy znovu usilovat o odpuštění a vyprošovat si k němu sílu, neboť skrze ně se otevíráme Božímu požehnání.

Jan Bula u své maminky zdůrazňoval statečnost. Ta bojovala za život svého syna – za spravedlnost, a když nebyla vyslyšena, musela s touto nespravedlností světa kráčet dál. Statečnost spočívá v překonávání sebe sama. Schopnost odpustit je jedním z jejích vrcholných projevů. Předmětem odpuštění mohou být hluboká osobní zranění nebo „jen“ každodenní nedostatky druhých, které nás unavují. Skutečná statečnost znamená odevzdat soudy nad druhými do rukou Božích.

Žalm 133

Hle, jak je dobré a jak milé,

když bratři bydlí pospolu:

Jak nejlepší olej na hlavě,

který stéká na vousy, na vousy Árónovy,

který stéká na lem jeho roucha;

jak hermonská rosa,

která se snáší na siónskou horu:

tam uděluje Hospodin požehnání,

život navěky.

Litanie, Závěrečná modlitba  (zde)