Mladočov

6. den

Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. (Filipanům 2,5-11)

Proč apoštol Pavel svým adresátům vykresluje Ježíše jako služebníka? Křesťané tehdy sice sloužili svým bližním, ale zároveň se mezi sebou hádali, toužili po vlastní slávě a povyšovali se nad druhé.

Když sloužíme, nesmíme myslet jen na vlastní seberealizaci, ale především na budování Božího království a samozřejmě i na dobro našich bližních. Ve Starém zákoně čteme o stavbě babylonské věže. Toto dílo mělo sloužit jen ke slávě jeho stavitelů. Stavba zůstala nedokončena, protože mezi lidmi vznikly konflikty, přes které se nedokázali přenést.

Služba druhým a budování Božího království jsou vždy spojeny i s nedorozuměními a střety. Byli bychom naivní, kdybychom to neočekávali. Ve službě rosteme i tím, že na sebe vzájemně narážíme. Také to patří k formaci Božího služebníka, kterou nám Bůh poskytuje.

Mít Ježíšovo smýšlení znamená chtít naplnit vůli Otce, nikoliv prosazovat sebe sama. Znamená to mít Ježíšovo srdce. Jan i Václav uvěřili lživé zprávě o osvobozeném arcibiskupovi Josefu Beranovi a o potřebě posloužit mu svátostí smíření. Byli ochotni podstoupit riziko. Byli naivní? Nemyslím si to. Důležitý je postoj jejich srdce. Tito dva muži měli každý svoji hlavu, ale oba měli srdce Ježíšovo.

Vyprošujme Ježíšovo srdce kněžím, kteří nám slouží, a v modlitbě za ně Bohu děkujme.

Žalm 112

Blaze muži, který se bojí Hospodina,

který má velkou zálibu v jeho přikázáních.

Mocné bude na zemi jeho potomstvo,

pokolení řádných lidí bude požehnáno.

Hojnost a bohatství budou v jeho domě

a jeho štědrost potrvá navždy.

Září v temnotách jako světlo řádným lidem,

je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý.

Blaze muži, který se slitovává a půjčuje,

stará se o své věci podle práva.

Neboť navěky nezakolísá,

ve věčné paměti bude spravedlivý.

Nemusí se obávat zlé zprávy,

jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.

Jeho srdce je zmužilé, nebojí se,

dokud neuzří své protivníky ve zmatku.

Rozděluje, dává chudým,

jeho štědrost potrvá navždy,

jeho moc poroste v slávě.

Uzří to hříšník a rozzlobí se,

bude skřípat zuby a zchřadne;

zajde touha bezbožníků.

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)

7. den

Od té doby Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí Syna člověka, jak přichází se svým královstvím.“ (Matouš 16,21-28)

Ježíš mluví o svém utrpení. Petr mu ho rozmlouvá. Neradi se konfrontujeme s bolestí a nespravedlností, zvláště když se týká někoho blízkého. Víme totiž, že se to skrze naše city či skrze přirozenou solidaritu dotkne i nás samotných. Utrpení může někdy přijít zcela nečekaně a bez zjevné příčiny, jindy je však důsledkem lidského jednání. Někdy se s bolestí díváme na své blízké, kteří nejsou dostatečně zodpovědní a propadají závislostem, nebo ty, kterým se kvůli sobectví hroutí rodina, přicházejí o práci, a nakonec ztrácejí i víru a osobní vztah ke Kristu.

I když si druhý člověk utrpení zavinil sám, je třeba zachovat k němu milosrdný postoj. Ať už jde o utrpení zaviněné či nezaviněné, v obou případech je nutné vzbudit v sobě naději a opřít se o Krista – o toho, který byl zabit, vstal z mrtvých a zve nás k novému životu.

Skutečný Ježíšův učedník neodplácí zlo zlem a pomluvu pomluvou, ale miluje nejen své blízké, nýbrž i nepřátele. Přestože se Jan Bula dostal do hledáčku komunistických představitelů, kteří ho nenáviděli pro jeho angažovanost a pravdivost, on sám nezištně pomáhal všude, kde bylo třeba – dokonce i se zpracováním agendy na místním národním výboru. Byl ochoten pomoci i těm, o nichž věděl, že ho nemají rádi. Učme se od těchto mučedníků, jak proměnit utrpení ve skutek lásky a v pravdivé křesťanské svědectví.

Žalm 40,5-14

Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina,

kdo nic nemá s modláři, s těmi, kdo se uchylují ke lži.

Mnoho divů jsi učinil, Hospodine, můj Bože,

nikdo se ti nevyrovná v úmyslech, které máš s námi,

kdybych je chtěl hlásat, vypovědět,

je jich více, než by se dalo sečíst.

V obětních darech si nelibuješ,

zato jsi mi otevřel uši.

Celopaly a smírné oběti nežádáš,

tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím,

ve svitku knihy je o mně psáno.

Rád splním tvou vůli, můj Bože,

tvůj zákon je v mém nitru.“

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění,

svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!

Nenechal jsem si pro sebe tvou spravedlnost,

o tvé věrnosti a pomoci jsem mluvil,

nezatajil jsem tvou lásku

a tvou věrnost před velkým shromážděním.

Neodpírej mi, Hospodine, své slitování,

tvá láska a věrnost ať mě neustále chrání,

neboť mě svírají útrapy bez počtu,

dostihly mě mé viny, že ani nemohu vidět.

Je jich víc než vlasů na mé hlavě

a odvaha mi chybí.

Hospodine, prosím, vysvoboď mě!

Hospodine, na pomoc mi pospěš!

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)

8. den

„Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: ‚Služebník není víc než jeho pán.‘ Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás. Když zachovali moje slovo, budou zachovávat i vaše. Ale to všechno vám způsobí kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal. Kdybych byl nepřišel a k nim nemluvil, neměli by hřích; nyní však pro svůj hřích nemají výmluvu. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych nebyl mezi nimi vykonal skutky, jaké nevykonal nikdo jiný, neměli by hřích; nyní však je viděli, a přesto mají v nenávisti mne i mého Otce. Ale má se splnit slovo napsané v jejich Zákoně: ‚Nenáviděli mě bez příčiny.‘ Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávej te svědectví, protože jste se mnou od začátku.“ (Jan 15,18-27)

Jsou místa, která v Božím slově jen přelétneme očima, protože zrovna nezapadají do našeho aktuálního života. Začneme k nim být vnímaví až tehdy, když je třeba se s nimi konfrontovat, přijmout je a prožít. Následovat Ježíše není možné jen ve chvílích slávy, kdy se nám daří v osobním, rodinném či pracovním životě, ale i v dobách utrpení. Ježíš nechtěl svým učedníkům následování idealizovat, proto o pronásledování mluvil často a otevřeně. Jestliže byl pronásledován on, budou pronásledováni i jeho učedníci.

Nevíme, v který moment Jan a Václav tato Ježíšova slova hlouběji přijali za svá. Zda to bylo ve chvíli, kdy byli odvedeni ze svých farností, nebo když stáli před soudem, nebo když v cele smrti čekali na den popravy a dozvídali se o nenávistných komentářích na svou adresu ze světa i z tehdejší církve. Jan ve svém dopise na rozloučenou bratrovi a švagrové napsal: „Největší posilou je mi to, že jsem věrně Bohu sloužil až do konce. Člověk Boha nikdy dost nemiluje a to je to jediné, čeho musí litovat.“

Již od prvních staletí si církev nese zkušenost: sanguis martyrum semen christianorum – krev mučedníků je semenem křesťanů. Mučednictví je nejvyšším svědectvím lásky ke Kristu a k církvi. Věříme, že krev mučedníků Jana a Václava se stane impulsem pro křesťany i v našich farnostech, v naší diecézi i v celém dnešním světě. Kéž se díky jejich oběti stane Ježíš pro mnohé láskou, jistotou a radostí i uprostřed osobního utrpení a zkoušek.

Žalm 73,21-28

Když se mé srdce jitřilo

a bolest bodala v ledví,

byl jsem nerozumný a nechápal jsem,

byl jsem před tebou podobný němé tváři.

Já však chci stále být u tebe:

uchopils mě za pravici,

povedeš mě svou radou

a potom mě vezmeš do slávy.

Koho mám na nebi kromě tebe?

Když jsem u tebe, nevábí mě země.

Touhou hyne mé tělo i duše,

Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.

Vždyť hle, kdo se od tebe vzdaluje, zahyne,

zahubíš všechny, kdo jsou ti nevěrní.

Mé štěstí však je být nablízku Bohu,

mít útočiště v Pánu, Hospodinu.

O všech tvých skutcích budu vypravovat

v branách siónské dcery.

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)

9. den

Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! Neshánějme se po slávě, není to k ničemu, nechovejme se k sobě navzájem vyzývavě, nebuďme mezi sebou závistiví. (Galaťanům 5,22-26)

Ten, kdo se setkal s Boží láskou a milosrdenstvím a zakusil odpuštění, zjistil, že život je mnohem víc než jen prosazování sebe sama. Člověk s touto zkušeností dává prostor Bohu, protože poznal, že mu může plně důvěřovat – Bůh totiž ví, co je pro nás nejlepší. Boží Duch v nás tříbí a pročišťuje to špatné, a zároveň dává vláhu všemu novému, co v nás klíčí.

Jan ve svém komentáři k oběžníku pro duchovenstvo a věřící vybízel k věrnosti Kristu i církvi. Apeloval na posluchače, aby v těžkých chvílích prosili Ducha Svatého o světlo rozumu a dar správného poznání.

Ze svědectví těch, kteří se s Janem a Václavem setkali těsně před popravou, víme, že oba zemřeli v hlubokém pokoji. Dozorkyně, která byla očitou svědkyní Janova konce, se vyjádřila: „A ten jeho klid! On snad na to nebe opravdu věřil.“

V životě obou kněží je jasně doložena vděčnost Bohu i lidem – vděčnost za vše, co mohli vykonat, komu mohli posloužit a co dobrého se jim podařilo prosadit. Vděčnost je pokorným uznáním pravdy o věcech minulých a otevřením se věcem budoucím.

Všichni jsme zváni ke spolupráci s Boží milostí. Ne my, ale Bůh má být oslaven. Dejme mu v sobě prostor tím, že budeme vnímaví k jeho výzvám a ochotní je naplňovat.

Žalm 23

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,

dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,

vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout.

Občerstvuje mou duši,

vede mě po správných cestách

pro svoje jméno.

I kdybych šel temnotou rokle,

nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.

Tvůj kyj a tvá hůl,

ty jsou má útěcha.

Prostíráš pro mě stůl

před zraky mých nepřátel,

hlavu mi mažeš olejem,

má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí

po všechny dny mého života,

přebývat smím v Hospodinově domě

na dlouhé, předlouhé časy.

Litanie, Závěrečná modlitba (zde)